O inspiraci

Jako výtvarnice, tvůrkyně a grafička musím, a tomu se asi nebudete divit, stále něco vymýšlet. Navenek by se mohlo zdát, že to ze mě prýští samo od sebe, že jsem se takhle narodila, ale není to pravda. A proto bych tenhle obecně rozšířený mýtus ráda uvedla na pravou míru.

Bylo by věru hezké mít v hlavě nějakou část, která bude neustále, bez ohledu na mé rozpoložení, životní situaci, náladu, a dokonce i počasí, produkovat stále nové nápady. Jenže je to víc o tréninku a o sběru, řekněme, dat a podkladů, než o něčem, co přichází k umělci samo od sebe. Dřív bych si myslela, že jsem jediná na světě, kdo musí svojí kreativitu trénovat, ale díky sociálním sítím (a já je opravdu nezatracuju, mne dokonce baví!) a mnoha rozhovorům na tohle téma s lidmi podobného zaměření vím, že jsme na tom plus mínus všichni stejně. Že pro nás všechny je někdy vymyslet něco nového tak obtížné, až to bolí. Ano, vím, v současnosti už nejspíš něco panensky čistého a neobjeveného asi těžko někdo vymyslí a pokud ano, je to génius a hulalelujá, velmi mu to přeju a vlastně v dobrém závidím, ale spíš, než vytvořit něco umělecky převratného, mám na mysli to, jak je důležité neuchylovat se k vykrádání a čerpat co nejvíce z toho, co člověk sám prožívá, protože teprve pak to má tu autentickou hodnotu, kterou ostatní, nějakým zvláštním šestým smyslem, vycítí a ocení, což je příjemný bonus.

Co je moje záchrana a pramen inspirace?

Ráda vám to prozradím a doufám, že nebudete zklamaní...Mám hned několik zdrojů, které vzájemně kombinuju a když nefunguje jedna, funguje druhá, třetí, čtvrtá, případně kombinace všeho dohromady.

Inspirace číslo jedna - cestování. Je to svým způsobem otřepané klišé, ale funguje. Nemusí to být cestování do dalekých krajin, které může být pro leckoho obtížně dostupné. A je jedno, jestli se bojíte tropického hmyzu, nesnášíte létání nebo jste neradi v menšině. Nejde o to, dostat se co nejdál, jde o to, mít oči otevřené. Ale nenechte se zmýlit, není to tak, že někam přijedete a HNED máte nějaký nový nápad. Já si třeba všímám. Ve všímání jsem přeborník (někdy tím ostatní i dost znervózňuju). Ačkoliv nemám ve zvyku malovat lidi, všímám si, jak chodí lidé na místě, kam jsem přijela, oblečení. Nebo jaké barevné tóny vidím kolem sebe. Jak vypadají domy a ulice, jaké se tam pěstují rostliny, co tam roste. Je to změť informací, které si ukládám v hlavě, maluju do deníku a fotím do mobilu. Všechno, co mě v tu chvíli zaujalo, zlepšilo náladu, překvapilo. A ani pak třeba nemusí vůbec přijít nápad na novou kolekci, na nové téma, produkt nebo vzor. Nějakým způsobem si to hlava v sobě poskládá a až teprve časem "vyplivne" nápad, který se nápadně podobá tomu, co jsem před pár týdny nebo měsíci prožila. A ano, ke svým deníkům a fotkám se často vracím. Jen tak, co kdyby najednou přišel ten nápad?

Inspirace číslo dvě - dětství. Čerpat z dětství je osvěžující a zaručeně člověk vždycky něco vymyslí, nostalgii navzdory. Čerpat se dá mnoha způsoby. Vracet se tam, kam jsme jako děti jezdily na výlet (tohle může patřit do sekce cestování, pravidla jsou stejná), prohlížet staré fotky a všímat si legračních outfitů zúčastněných, předmětů, které se na fotkách vyskytují, situací, které obrázky zachytily; vzpomínat třeba na Vánoce a čerpat pak z pocitů a vzpomínek. Vánoční kolekce často vymýšlím na základě svých vzpomínek z dětství, pomáhá mi to i proto, že v dospělém životě Vánoce nedržíme a jsme v tu dobu na cestách.

Inspirace číslo tři - galerie, sociální sítě. Kupodivu, svým způsobem už se to slévá v jedno a stále je to půdá tenká jak led. Jako výtvarnice považuju za nezbytně nutné znát to, co dělali nebo dělají slavnější a lepší kolegové nebo to, co teď frčí, protože každý obor má svoje trendy a hvězdy, a je svým způsobem velmi zábavné je sledovat. Nehledě na to, že je asi i dobré být, jak se říká, v obraze. V knížce "Kraď jako umělec" je tenhle fenomén "dobíjení si baterek" docela hezky a polopaticky vysvětlený. Nejde o to, nutně zkopírovat něčí dílo, jde o inspiraci. A inspirovat se, kupodivu, neznamená, že převezmu něčí nápady a budu je vydávat za své jenom proto, že jsou rok, dva roky nebo dvě stě let staré. Ne, takhle to nefunguje. Tenhle druh inspirace je o velmi vytříbeném a citlivém vnímání toho, co se nám líbí u ostatních. Vyžaduje respekt, zralost a velkou sebereflexi. Až pak může vzniknout něco, co je stavebním kamenem každé kolekce.

Inspirace číslo čtyři - sběr. Sbírat a dělat si kolekce vlastních roztodivných předmětů je velké hobby mnoha výtvarníků (díky znova za sociální sítě, které mne utvrzují v tom, že nejsem jediná, kdo je divný). Když děláte fashion ilustraci, může to být dobrá výmluva pro stopadesáté střevíčky a desáté předplatné módního časáku. Já jsem si z nějakého nepochopitelného důvodu vybrala ke sběru bobule. Mám nepřeberné množství bobulí, tobolek, zrníček, suchých plodů a semen z celého světa. Inspirují mne svými tvary, zemitou barevností a samotnou podstatou uschovaného života uvnitř, někdy až neuvěřitelně tvrdé, schránky. Taky lisuju na cestách kytky, ale to je kapitola sama pro sebe.

Inspirace číslo pět - jáství. Jáství je netradiční slovo, vím o tom. Mám na mysli to, že inspirací je vlastní osobnost umělce, to jaký je. Je to mix všech předchozích bodů a tvoří kvintesenci tvorby, to, čím se výtvarník, grafik, umělec liší od ostatních. Je to, jako bych ze sebe vymáčkla všechno, co mám ráda, zamíchala to a dávkovala postupně na papír jako zubní pastu na kartáček. Zkrátka, kdo jsem. Protože ráda cestuju, vždycky se v mojí tvorbě budou vyskytovat ne vždy a zcela české motivy, ačkoliv to může třeba leckoho mrzet, ale takový je můj svět a to, co maluju je jeho odrazem. Lidé mají občas pocit, že mi mají radit, co mám dělat. Vím, že to myslí dobře, ale já to nepotřebuju, při vší úctě, mám toho v hlavě tolik, že mám někdy pocit, že mi praskne a ve chvílích, kdy se tváří dutě, selhává a snaží se mi namluvit, že veškerá sranda skončila a já už nikdy nic nového nevymyslím, stačí projet fotky v mobilu nebo deníky a je to. Někdy to trvá déle, někdy to naskočí hned. Někdy je to tak dlouhé, že to bolí, jak jsem zmiňovala na začátku. Být výtvarnice a mít pocit, že už nikdy nic nenamalujete je opravdu fyzicky bolestivá záležitost. Ale jak jsem pochopila, trpí tím všichni umělci. 

Řekla bych, že společnými jmenovateli všech pěti bodů jsou dvě věci. Dívat se, hodně a pozorně, a trénovat.

Jo, už se nestydím říkat, že jsem umělec.

Hezký víkend přeje Myyna!