Prokrastinace

Prokrastinace – záporák nebo superhrdina? 

Prokrastinace pro mě vždycky měla trochu pejorativní nádech. Zejména mateřství mi ukázalo, jak je čas vzácný a jak rychle utíká. Měla jsem za to, že prokrastinovat se nehodí, že je to plýtvání časem, zlozvyk, kterého se člověk jen těžko zbavuje. V podstatě jsem se jí bála. Měla jsem strach, že jakmile ji jednou vpustím do svého života, už mě nikdy neopustí a bude to jako začarovaný kruh, ze kterého se nedostanu. Že jedna ochutnávka vzbudí závislost, kdy už nebudu schopná efektivně využít svůj čas. 

A tak jsem se dlouhá léta usilovně soustředila na to, aby mi žádná prokrastinace nepřišla do cesty. Ani jsem si nevšimla, jak nebezpečně jsem si pro sebe vydefinovala efektivně strávený čas. Kdykoli byl syn ve školce nebo sladce spal, viděla jsem příležitosti. Dodělat staré resty, začít něco nového (přece abych to neměla monotónní) a zároveň si zase po dlouhé době vybudovat nějakou rutinu (tu potřebuju taky). Práci mozkem jsem vyvažovala prací rukama, abych se udržela v kondici a nezvolňovala krok.

Tsss, odpočinek přece dneska nepotřebuje nikdo, ne? 

Vůbec jsem si nestihla uvědomit, že jsem do harmonogramu jaksi zapomněla zařadit sebe. Málo jsem se starala o svoje zdraví, kondici a duši. V podstatě všechno, co jsem dělala, bylo pro někoho jiného, na zakázku nebo pro naše společné rodinné blaho, abych tak řekla. Jistě mi rozumíte. Ale co jsem si neuvědomila sama, muselo mi napovědět tělo. Moje tempo se zpomalovalo, přestala jsem být tak produktivní, ale čas na sebe mi stejně nezbýval. Nepřečetla jsem jedinou knížku, nezasadila kytku, neprojela jsem se na kole, ani si nezacvičila jógu. A tak se to stalo. Přišla ke mně prokrastinace a zatemnila mi mozek. Díky bohu! 

Sice jsem ze začátku své prokrastinační dráhy dokázala jen bezmyšlenkovitě zírat takzvaně doblba, alespoň jsem se ale na chvíli zastavila a odpočívala. Čas běžel, práce neubývalo, termíny hořely, ale prostě to nešlo. Zato se dostalo na řadu fakt hodně věcí, které na svou chvíli čekaly už dlouho. Hezky jsem vygruntovala, pekla, vařila, objevovala nová místa – jakoby ta práce z domova najednou byla prašivá. Ale ani prokrastinace v plném proudu nestačila na to, abych se z toho nesmyslného zápřahu zregenerovala. Potřebovala jsem evidentně dostat nějakou větší ťafku. Po letech mě přepadla nemoc, asi abych si už přestala vyčítat, že nepracuju dost, protože najednou jsem nemohla dělat nic. A svět se kupodivu nezbořil (jak jsem si vždycky myslela). Nemoc to nebyla tak vážná, aby se nedala zvládnout, potřebovala jsem se prostě jen zastavit a odpočívat opravdově. Kvůli sobě. A dlouho. Stalo se vám to taky? 

Člověk někdy dokáže vnímat varovné signály až s odstupem času. Prokrastinace klidně může být jedna z forem, jak si nenápadně uvědomit to, co si nechcete vůbec přiznat. Když prostě potřebujete prostor a dojít si k důležitému zjištění postupně, prokrastinovat je naprosto ideální. A když si dovolíte prokrastinaci bez výčitek, možná nebudete potřebovat jinou ťafku. Odpočívat i prokrastinovat je v pořádku. A až přijde ten správný čas na plánování, sáhněte po některém z rozkvetlých plánovačů a kalendářů, uvidíte, že vám to hned ohezčí den. Případně se inspirujte deníky vděčnosti, které nabíjí až nečekanou energií.

Takže, prokrastinace – jednoznačně superhrdina!

Tereza